Taková divoká doba na tvorbu softwaru. Pokaždé, když mám vteřinu na to, abych popadla dech, jsem prostě v úžasu z tohoto okamžiku. Počítačová paradigmata, na kterých jsme vyrostli, se začnou rozplývat... velmi rychle. Neustále si připomínám, abych byla odvážnější. Konečně můžeme přepsat pravidla!

Uvědomuji si, že to zní posvátně v tom, jak je to nevýrazné... ale nedokážu to úplně verbalizovat jinak. Je to emocionální reakce. Pocit, který jsem cítil nejblíže začátku COVIDu. Je jasné, že se svět brzy obrátí vzhůru nohama, ale nikdo přesně neví, co říct nebo udělat.

Jako by každá kost v mém těle chtěla tyhle věci odmítnout jako vnitřní humbuk nebo odpojení od reality nebo halucinace nebo předtréninkové zpomalení nebo překážky v kulturní adopci nebo cokoli jiného... Nezáleží. Stejně jako COVIDu nezáleželo na tom, co jste si mysleli, nestará se ani o umělou inteligenci. Děje se to